Pokaženej kus dne není pokaženej den

Včerejšek byl jeden z nejlepších dnů za poslední dobu.

A po obědě stál za nic.

Dopoledne mi vyšlo úplně všechno.

Pak přišel oběd a s ním to šlo z kopce.

K večeru jsem to zase otočil.

A pak to šlo do story dvěma slovama: What a day.

Kdo ji viděl, ví, co pod tím stálo.

Špatná hodina? Pořád jich máš 23.

Špatnej den? Pořád jich máš 364.

Jenže takhle jsem to dřív vůbec neměl.

Když se mi něco nepovedlo, vykašlal jsem se na to.

Jedna blbá hodina a zbytek dne šel do koše.

Buď celej den na sto procent, nebo nic.

Jako kdyby šel den restartovat jenom tak, že jdeš spát.

POKAŽENEJ KUS DNE NENÍ POKAŽENEJ DEN.

Dneska, když mi ráno nevyjde trénink na Ironmana, neodepíšu celej den.

Řeknu si: oukej, pojďme to napravit.

A udělám aspoň ten odpolední.

Do Vichy mám čas do 22. srpna 2027.

Takovejch rán do tý doby přijde ještě hodně.

Nejlíp to bylo vidět loni v září, kdy jsem běhal deset kiláků každej den.

30 dní po sobě.

Jednou jsem přijel domů kolem devátý, půl desátý večer.

A těch deset kiláků jsem měl pořád před sebou.

Tak jsem šel.

Někdy mi to trvalo 42 minut, jindy 56 a úplně v klidu.

Nešlo o to, jak rychle. Šlo o to, že se to stalo.

Kdybych ten večer čekal na lepší den, třicet dní by nikdy nebylo.

A všimnul jsem si, že tohle neplatí jenom u tréninku.

Nedávno jsem jednu odpolední hodinu proscrolloval na Instagramu.

Dřív by to byl konec dne.

Tentokrát jsem si pak sedl a začal dělat na tréninkovým plánu.

Ta hodina tam pořád byla.

Jenom už nerozhodovala o zbytku.

Tak mě zajímá, jak to máš ty.

Když ti nevyjde ráno, jede zbytek dne dál, nebo ho odepíšeš?

Napiš mi to zpátky na tenhle mail.

Vítek

P.S. Ve čtvrtek jsem natočil čtyři nový reely najednou, teď jen vybrat, kterej pustím první.