Zlomená noha byla skvělá výmluva

Zlomená noha byla ta nejlepší výmluva, jakou jsem kdy měl.

Letos jsem si ji zlomil.
Pár měsíců předtím jsem uběhl stovku v kuse.
A pak ze dne na den nic.
Ležel jsem doma a dokola mi hrálo jedno.
Tak jo, letos od sebe nic velkýho nečekej.

A došlo mi u toho něco divnýho.
To, co si o sobě myslím, neporovnávám s tím, kam se chci dostat.
Porovnávám to s tím, co mě potkalo.

Ta noha totiž nebyla důvod.
Byla to omluvenka, kterou jsem si sám podepsal.
A v klidu bych u ní vydržel celej rok.

A teď to nejlepší — nejsem v tom sám ani náhodou.
Skoro každej, koho znám, si nosí nějakou tu svojí věc.
Něco, co se mu kdysi stalo.
A od tý doby je to jeho důvod, proč to zrovna u něj nejde.

Jenže je v tom vtip.
Přesně ty věci, s kterýma se porovnáváš, jsou ty, co tě k cíli nikdy nedostanou.

TO, CO SE TI STALO, NEURČUJE, CO ZVLÁDNEŠ.

Tak jsem to zkusil otočit.
Místo dalšího důkazu, proč to nejde, jsem si dal jeden malej krok.
Po tý noze jsem v červnu začal chodit.
První běh přišel 12. července. Byly to dva kiláky.
Za 55 dní z 2 kilometrů na 74.

Ta noha se za tu dobu nezměnila.
Změnilo se jenom to, s čím jsem se porovnával.

A všimnul jsem si, že tohle neplatí jenom u tý nohy.
Pokaždý, když se chci někam dostat, mě brzdí spíš to, co si o sobě sám namluvím, než to, co se mi fakt stalo.

Tak mě zajímá jedna věc.
Co je ta tvoje věc, kterou si nosíš jako důvod, proč to nejde?
Napiš mi ji zpátky na tenhle mail. Fakt si to přečtu.

Vítek

BTW: Celou cestu k Ironmanovi teď dávám na Instagram — včetně plavání, který mi zatím vůbec nejde. Jestli to chceš vidět z první ruky, jsem tam jako @vitekfendrych.