Vzdal jsem to kvůli času

Ve 23:40 jsem si vyvrknul kotník.

Třiatřicátej kilometr ze sedmdesáti sedmi.

Byla tma, byl jsem v tom sám a šel jsem do toho stoprocentně jistej, že to dám.

Nedal. Ani ne v půlce.

A teď ta trapná část — ono to ani nebylo zlomený.

Vyvrknutý.

Nebylo to dneska. Ale vracím se k tomu pořád.

Dlouho jsem si myslel, že mě zastavil ten kotník.

Nezastavil.

Do toho běhu jsem šel s jedinou věcí v hlavě. S časem.

Chtěl jsem to uběhnout rychle.

A ve chvíli, kdy bylo jasný, že rychle to nebude, jsem si sedl.

Ne protože to nešlo.

Protože to nešlo tak, jak jsem si to představoval.

Přiznám to rovnou — myslím, že jsem mohl jít dál.

Pomalu. V mizerným čase. Klidně poslední.

Ale došel bych.

NEVZDAL JSEM TO KVŮLI KOTNÍKU. VZDAL JSEM TO KVŮLI ČASU.

Takhle to dělám teď:

Nejdu do věcí s časem. Jdu do nich s tím, že chci doběhnout.

Když se plán rozsype, ptám se „jde to ještě?" — ne „jde to ještě dobře?".

A dovolím si to udělat blbě. Pomalu se dá dojít strašně daleko.

Včera jsem uběhl 74 kilometrů z domova k babičce.

Ráno jsem se rozhodl a vyběhl.

Žádný plán. Žádný čas. Voda a pár cukrů v kapse.

Jedenáct hodin a deset minut.

A dvakrát jsem se cestou stavil v krámě pro sušenku, takže o žádným profesionálním výkonu se tady fakt nebavíme.

Ale došel jsem.

Kdybych to bral jako tehdy v noci, sedím po dvaceti kilometrech u cesty a je po běhu.

Takže otázka na tebe:

Co jsi naposled položil, i když to ještě šlo — jen ne tak, jak jsi chtěl?

Odepiš mi na tenhle mail. Fakt mě to zajímá.

Vítek

P.S. Tohle je první díl. Chodí to v neděli ráno, vždycky jedna myšlenka, nic na prodej.