Ujel mi vlak a běžel jsem za ním

Ujel mi vlak a byl to nejlepší den z celý tý challenge.

Loni v září jsem si dal, že poběžím každý den deset kilometrů.

Ten den jsem se vracel z brigády a v Pardubicích mi ten můj ujel před nosem.

Další jel za dlouho, doma bych byl kolem jedenácté a pořád bych neměl odběháno.

Tak jsem vyběhl z nádraží a běžel těch deset kiláků na další zastávku, kde ten vlak stavěl.

Chytil jsem ho, nastoupil zpocenej mezi lidi z práce a jel domů.

Ten jízdní řád jsem neovlivnil.

Ale co s tím udělám, to už bylo na mně — a přesně tohle jsem dlouho vůbec neviděl.

Předtím jsem totiž žil hlavně v čekání.

Čekal jsem, co přijde za příležitost. Kdo si mě vybere. Kdo mi co přidělí za práci.

A když něco nevyšlo, vždycky se venku našel viník. Počasí, škola, málo času, smůla.

Je to pohodlný, protože pak po tobě nikdo nic nechce.

Jenže je v tom háček: když za to nemůžeš ty, nemůžeš s tím ani nic udělat.

BUĎ SI TEN GAMEPLAN POSTAVÍŠ SÁM, NEBO TI HO NAPÍŠE NĚKDO JINEJ.

Takhle to dělám teď:

Dopředu si vyberu, do čeho jde energie — a do zbytku nejde, i když by mohla.

Cíl si řeknu nahlas, ať ho pak nemůžu potichu posunout.

A když se to rozsype, neřeším čí je to vina, ale co se s tím dá udělat dneska.

Ta challenge nakonec vyšla celá.

300 kilometrů za 30 dní.

A nevyšla proto, že by mi to září ulehčilo. Ujel mi vlak, pršelo, jeden den jsem vyrážel běhat v půl desáté večer.

Překážky přišly. Bez nich bych si z toho odnesl akorát třicet odškrtnutých dní.

Takže otázka na tebe:

Co ve svým životě teď čekáš, až ti to někdo dovolí?

Odepiš mi na tenhle mail, čtu si to všechno.

Vítek

P.S. Zítra ráno síla, odpoledne bazén. Kraul se učím úplně od nuly, takže si tam zatím spíš hraju na to, že plavu.